Co se stane s Johnym, když dostane do rukou svařenou trubku? Co čte prezident Pavel, když se nikdo nedívá? Kde najdete nejosobitější pivovar v Česku? Co dělal Řehys jako dítě? Jaká je povinná výbava moderního vandráka? Jak moc jsou Železné hory horami? A kdo se stal novým „zahradníkem“ Moniky Babišové? To vše a ještě o trochu více se dozvíte v tomto reportu z třináctého Vandru s vonty.
Vandr třináctý, železný a žlutý
Se šťastnou třináctkou otevíráme již čtvrtou etapu našich vandrů. Organizace tohoto se po dvouleté pauze opět ujímá původní iniciátor vontsko-vandrácké tradice, Ondra – Velký vont. Slovy klasika, na tomto místě myslím, že by bylo vhodné aspoň několika slovy zhodnotit, poděkovat a tak.
Za těch šest let co chodíme, jsme totiž pro rozvoj vandrování (ne čundrování) v Česku udělali setsakra velký kus práce. Nejen, že tento blog opanoval první příčky Google při vyhledávání slov vandr a vandrování, čímž jsme zcela jistě inspirovali stovky nových vandráků putujících po stopách vontů.
Nyní jsme se ale dočkali i pocty z těch úplně nejvyšších státních pater. Těsně před termínem třináctého vandru představil nově zvolený prezident své poštovní známky, ve kterých vzdává zcela otevřený hold naší partě Žlutých vontů, kdy jednu ze známek pojmenoval jako Vontsko špendlíkovou. To, že je prezident Pavel naším velkým fanouškem, dokládá i pojmenování dalších známek – Letněbouřková a Šumněborová – podle příběhů z našich vandrů, kde se to těmito pojmy v článcích jen hemží. Vážíme si toho a děkujeme.
Posilněni notnou dávkou entuziasmu jsme se začátkem května pustili do pravidelné tipovačky, kam že to tentokrát pojedeme. Ondra si pro nás k tomu přichystal i hodnotnou odměnu. Ten, který jako první správně uhodne lokalitu, si bude moci užít místa ve vlaku vedle něj. Vítězem se bez zaváhání a s bleskurychlou reakcí stal Řehys, který z jediné fotografie uhádl, že cílem vandru budou Železné hory.
Jak nám později vysvětlil, neměl to až tak složité. K tomuto místu ho totiž pojí vzpomínky z dětství. Jako potomek místních velkostatkářů se zde malý Řehýsek roky proháněl po vlastních lesích a loukách. Vandr, který nás protáhl všemi železnohorskými oheby, jsme tak rovnou mohli přiléhavě přejmenovat na Back to Řoots.
Cesta do Kamenice
Nastal pátek odpoledne, den odjezdu. V 15 hodin jsme se sešli na chodbě v Tylovce a vyrazili v doprododu celé Šátisovic rodiny na nádraží, kde pak proběhlo dojemné rozloučení s hlavou rodiny, Šátisem. Ani jsme v tu dobu netušili, že jsme už od zpoza plotu sledováni paparazzi, Řehysem, který obětoval jedno ze čtyř míst na své kartě v telefonu, dedikovaných pro tuto akci, aby vyfotil úplně první fotku tohoto vandru. Jak se ale později ukázalo, na zájem širší veřejnosti si budeme muset pomalu začít zvykat.
Z Kladna-města jsme se přes Prahu a San Piego dostali až do naší startovní destinace, Trhové Kamenice. Pozor, neplést s Trhovkama, to je úplně jiná story. I když… Ale o tom až za chvilku. Cesta vlakem s dodržovaným pitným režimem probíhala dle očekávání bez komplikací. Snad jen v San Piegu jsme nevychytali úplně přestup na autobus, a tak jsme místo jedním busem museli jet hned dvěma a ještě si na ně hodinku počkat. Ale proviantu jsme měli dost, tak nám to nevadilo.
Navíc jsme v autobuse obsadili mazáckou zadní pětku, a mohli tak paní v autě za námi sehrát několik scének našeho ochotnického divadla. Nejpovedenější byl asi kousek, kdy jsme předváděli, že se s Ondrou škrtíme a poté vysílením mrtví padli za sedadla. Paní v autě to dostalo natolik, že se nejdřív téměř zakuckala potlačovaným smíchem a poté radši sklopila stínítka a po zbytek cesty se snažila koukat kamkoliv jinam než před sebe.
Kamenický parazit
V Trhové Kamenici na nás už čekala večeře v místním nóbl podniku. Naše obavy, jestli jsme si neměli radši zajistit rezervaci, se ukázaly jako liché hned po vstupu do dveří. Hospoda byla zcela vyklizená a přichystaná jen pro nás. Jakoby snad v Kamenici dostali echo, že vontové přijíždějí. Zde bych ještě rád vyzdvihl Ondrovu úplnou rezignaci na jakoukoliv páteční chůzi. Hospoda se totiž nacházela asi pouhých 20 metrů od zastávky. Celkem to ale bodlo, protože jsme se tím vyhnuli dešti, který se spustil hned po tom, co jsme vkročili dovnitř.
U vlasteneckého číšníka s trikolorou na klopě jsme si objednali burgery s místní specialitou, Henryho omáčkou. Tu si Ondra s Šátisem objednávali s takovou sebejistotou, že jsem si až do chvil psaní tohoto článku myslel, že jde o něco tak všeobecně známého, jako je třeba tatarka.
Po znamenitém pokrmu jsme se rozhodli v podniku zůstat ještě o něco déle, minimálně než odezní přeháňka. Páteční zábava v těchto nových “trhovkách” se totiž právě rozjížděla. Restaurace se mezitím zaplnila štamgasty mastícími karty. A atmosféra u našeho stolu se začala halit do iqosového dýmu. Toho si povšiml nebojácný štamgast s obřím nápisem Parazit na triku a hnal se k našemu stolu. Jeho zlověstný výraz se ale měnil každým krokem, a když konečně dorazil k nám, zůstalo jen u povzdechnutí: „My sem chodíme každý den a kouřit tady nemůžeme.“ Vysvětlení, že jsme z Prahe, a tak můžeme, mu bohužel na náladě moc nepřidalo. Až teprve spásný nápad, ať si zapálí taky, ho rozněžnil.
A to dokonce do takové míry, že nám okamžitě šel objednat rundu zelených. Obávaný konflikt jsme tedy bravurní diplomacií zažehnali. Brzy jsme se s Parazitem skamarádili natolik, že nás pozval ven na vyzkoušení svého nového vynálezu s názvem bongo. Neprozřetelně si vybral mě jako prvního, kdo vyzkouší tyhle přivařené plastové trubky naplněné Poděbradkou. Se svými vytrénovanými plaveckými plícemi stačil jeden velký zátah, abych mu sdělal celou úrodu. Bylo až kouzelné sledovat kroužek lidí kolem mě, kterým se v průběhu mého dlouhého nádechu z původní euforie brzy objevily slzy v očích v obavě, že na ně nic nezbyde.
Zděšenou chvilku ticha nakonec prorazil Parazitův kamarád Vlasáč, který se nám snažil popsat Parazitovu přítelkyni. “Je taková asymetrická. Asi metr do výšky, asi metr do šířky.” S Vlasáčem jsme si nakonec porozuměli až tak, že byl ochotný vzdát se úplně všeho, jen aby s námi ten večer mohl odejít spát do lesů.
Čas se ale již opravdu nachýlil, a tak jsme se rozhodli se Vlasáčovi po anglicku mezerou v křoví vytratit. Z cesty k nocovišti si bohužel moc nepamatuji. Přišlo mi, jako bych se vznášel v obláčcích. Jestli to bylo obsahem “bonga” nebo tím, že mě nesli ostatní tři vontové, to těžko soudit.
Když jsme asi po 5 minutách (podle mého vnímání času) našli vhodný palouček na přespání, žuchl jsem na zem ke stromu a vůbec nechápal, proč mě Šátis ukládá do lože. Jediné, co si pamatuju, je Řehysovo zvolání: „Já nemám karimatku.“ Vůbec jsem nechápal, proč se ji snaží najít a neustele si po vzoru vojáků z 1. světové války na suchém listí. A už vůbec jsem nepochopil, že ji asi po 15 minutách opravdu našel ležící uprostřed cesty.
Brunch na rozhledně
Radši jsem usnul a probudil se do úplně stejné pohody, s jakou jsem usínal. Vlastně celý vandr byl od té doby takovou pohodičkou bez jediného mého remcnutí. Ráno jsme sbalili saky paky a vyrazili na brunch na nedalekou rozhlednu na Zuberském kopci.
Když jsem rozhlednu poprvé spatřil, hned se mi jako živé vyjevily všechny obrazy ze včerejšího večera. Rozhledna byla jedním z nich. Její podobizna totiž visela na zdech restaurace.
Jako kamzíci jsme se vyšplhali po 182 schodech až nahoru a pokochali se výhledy do celých Železných hor. S údivem jsme zjistili, že Železné hory ani nejsou žádnými horami, jde v podstatě jen o zvrásněnou rovinku.
V životě se občas najdou zážitky, které se neomrzí nikdy, ani po stovkách opakování. Mezi ně bezpochyby patří pohled na Ondru při jeho statečném boji se závratí a trpělivém zdolávání schůdečku po schůdečku, které mu jde tak pomalu, až máte pocit, že si to vyloženě vychutnává.
Nejinak tomu bylo i tady. Nahoře jsme Ondru potkali v podstatě až ve chvíli, kdy už jsme po dobrých deseti minutách naznali, že už nic nového neuvidíme a odebírali se směrem dolů.
Pod rozhlednou jsme si poté uspořádali náš klasický dopolední rituál, vontský brunch s Šátisovu indickou kávičkou z Nespresso kapslí, Řehysovým špíčkem a Ondrovou Milkou. Zatímco jsme hodovali, nemohli jsme si nevšimnout, že se zpráva o příchodu vontů do tohoto kraje již stihla roznést. Těžko si jinak vysvětlit paparazzi Alfu Romeo, která kolem nás kroužila sem a tam po dobu celého brunche.
Řehysovo bradlo
Pomalu jsme se přesunuli k naší další občerstvovací stanici do Horního Bradla, obce, která měla zásadní vliv i na celou vontskou partu. Právě zde se totiž stala ta slavná událost, kdy mladý pan Řehys poprvé spatřil svou budoucí nevěstu a o pár let později z toho setkání vznikl náš Řehýsek. Naší návštěvou tohoto památného místa jakoby se uzavřel kruh.
Protože šlo o na naše poměry dlouhou cestu (asi 5 km), zpestřovali jsme si ji rozjímáním nad definicí moderního vandráctví. Nápady padaly různé, ale nakonec jsme se shodli alespoň na Šátisově návrhu na povinnou výbavu moderního vandráka v podobě nafukovací karimatky, auta a mačety.
Hned v první následující hospodě na obecním úřadě v Horních Bradlech jsme potkali sólo vandráka, na kterém jsme si mohli ověřit, jestli našemu profilu vyhovuje. Měl sice auto a mačetu, ale bohužel nafukovací karimatka mu chyběla. Ani jeho žádostivé psí oči nás tak neobměkčili a na další část cesty jsme ho s sebou nepřibrali.
Místo toho jsme si dali oběd. A přestože nabídka jídel nebyla moc rozsáhlá, dal nám výběr jídla dost zabrat. Řehys se totiž projevil jako vytříbený gurmán. Kde jsou časy jeho konferencí na pařezech… „Pánové, já už jen tak něco nesním,“ pronesl a rozpoutal vášnivou debatu nad tím, jaké jídlo objednat, abychom vyhověli jeho zhýčkaným chuťovým pohárkům. Na variantu 4x bramboračka a 4x šnicl nakonec náš nový šéf labužník přistoupil a my si tak mohli v klidu pochutnat.
Po obědě jsme se vydali na exponované místo setkání Řehysových rodičů. Když jsme ale se smutkem zjistili, že zábava, která v dané zatáčce stála, již neexistuje, odebrali jsme se radši do lesů.
Odpolední procházka
Podél řeky Chrudimky jsme v příjemném rozpoložení putovali kůrovcem zjizvenou, ale přesto půvabnou krajinou.
Naší další zastávkou měla být až hospoda v Seči, ale náš benevolentní vůdce nám povolil i pauzu podstatně dříve, v rekreačním středisku ve Vršově. Kde nám z garáží předělaných na hospodu dokonce sám přinesl rundu piv.
Poté, co jsme si k pivům objednali i pendreky a pochválili Ondrův „pussymagnet“ look s lékořicovým žvárem a novými brýlemi, dostali jsme od něj i bezplatnou sondu do vzorců jeho nákupního chování. Ony frajerské Ray Bany si totiž zakoupil ve výhodné akci 1+1. Stačilo jen za ty první brýle zaplatit pouze desetinásobek obvyklé ceny standardních brýlí. Ale ruku na srdce, kdo z vás by výhodné akce 1+1 zdarma nevyužil?
Po krátkém občerstvení jsme pokračovali v putování vykáceným lesem až k obci Ústupky.
Když jsme ale cestou potkali čtyři osamocené pařezy, náhle se v nás probudila umělecká múza a ihned jsme se jali aktualizovat náš foto book. A to jsme ještě netušili, co nás bude čekat večer.
Ani v Ústupkách jsme se ale nakonec moc dlouho nezdrželi. Protože jsme bez remcání šlapali a urazili notný kus cesty, dovolil nám vedoucí jedno pivko a malé jídlo v místní hospodě. Víc ale ani ň. Večeře byla naplánovaná až na později. Alespoň jsme chvilku po očku sledovali u pána z vedlejšího stolu na mobilu vývoj derby pražských S, který byl zásadním pro boj o titul. Ale protože nás chození bere víc než fotbal, vyrazili jsme brzy dál.
Sečský oheb
Čekal nás totiž vrchol dnešního dne a snad i celého vandru. Hrad Oheb a výhled na oheb na přehradě Seč, kam jsme potřebovali dorazit ještě před západem Slunce, abychom si vychutnali tu pravou trampskou romantiku.
Odměna za odřeknutí si jídla byla opravdu sladká. Už samotný hrad ze 14. století byl fajn, ale výhled na přehradu k nezaplacení. Nemohli jsme se ho vynadívat, tak jsme na vyhlídce strávili dobrou hodinu a rovnou pojedli špíčku a odlehčili zádům minimálně o půl kila (čti půl litru).
Genius noci
Počkali jsme si na západ slunce, kdy jsme zůstali na vyhlídce úplně sami. Byl to až spirituálního zážitek, ze kterého se nám znovu ozvala naše múza. A když jsme přecházeli přes most před tunelem, nešlo to jinak než zachytit tento genius l/noci navždy.
Fotili jsme jednu scénu za druhou, což u kolemjdoucích patrně vyvolávalo řadu otázek, jako třeba co se to tady asi točí za nový film?
Pro dobrou fotku jsme jako praví umělci i kompletně připravili lokaci. Např. když jsme do foroty fotili přání k Šátisovým blížícím se padesátinám (byť samozřejmě všichni víme, že je ve skutečnosti už před mnoha lety oslavil) a museli u toho o sto metrů posunout ceduli s padesátkou.
Večeře
Po takhle náročné práci a navrácení všeho na své místo jsme se všichni těšili do Seče (kde je spousta hodpod) na večeři a trochu odpočinku. Bohužel v jediné otevřené restauraci právě pár minut před naším příchodem zavřeli kuchyň. Snažili jsme se zahnat hlad brambůrkami, ale ani po čtvrtém balíčku se nám to nepodařilo. Nakonec se nás servírce zželelo a byť se nejdřív tvářila, že je všechno problém, ukořistila nám čtyři polévky a zbytky všeho pečiva za celý den, že jsme se hezky zaplácli. Jenže to bylo tak všechno, co nám místní podnik mohl nabídnout. Zavíračku měli téměř hned po tom, co jsme dojedli.
Protože jsme se na předchozí štaci moc neohřáli a noc byla ještě mladá, snažili jsme se vyhledat i jiné podniky v okolí. Po důkladném researchi se nejlépe jevila hospoda s bujarou párty. Velký nápis na dveřích Soukromá akce mě nijak nezastrašil a otevřeným oknem jsem se dožadoval pohoštění. Především na dámské osazenstvo můj šarm zapůsobil natolik, že by mi hned rády snesly modré z nebe. Nicméně hospodský byl neoblomný a dveře nechal zavřené. Museli jsme tedy dát zavděk vlastnímu pohoštění na nedalekém paloučku v lese, kam jsme se uchýlili k přenocování. Fotka s názvem Zátiší se špekem je budiž toho důkazem.
Železnohorský Krakonoš
Ráno jsme se probudili do slunečného dne. Při ranní procházce na toaletu jsem s nelibostí zjistil, že nedávno absolvovaný maraton v kombinaci se včerejšími 20 kilometry si vyžádal svou daň a mně se opět ozval nedoléčený kotník.
Taková drobnost nás ale nemohla nijak rozházet. Přeci jen jsme si tím s Řehysem na několika vandrech už prošli. Následující kroky tak směřovaly k vyhledání nejlepší vycházkové krakonošské hole. Než jsem našel tu pravou, musel jsem vystřídat několik modelů, ale tak už to v životě chodí. Když jsem konečně nalezl neohebnou hůl s hladkým, ale pevným úchytem, měl jsem pro dnešní den vyhráno.
V poklidu jsme tak pokračovali v cestě pozorovaje přírodní úkazy železnohorska. Mezi nimi i toto soudubí, kde se jeden z účastníků patrně nacházel v tzv. Ondrofázi.
Domácí pivovar
Vylezli jsme z lesa a přiblížili se k Počátkům, kde na nás již čekal svérázný domácí Pivovar Libor Hančar. Podle pročítání výňatků z jeho webových stránek jsme se na návštěvu náležitě těšili. “Otevřeno máme pořád, stačí zazvonit. Když se mě bude chtít, určitě přijdu. Když se mě nebude chtít, možná i přijdu.” Nebo: “Jeden cyklopíč z Přelouče si u nás tuhle posteskl: tady je svět ještě v pořádku. Netřeba si stýskat, stačí dorazit a kouzlo naší krajiny, piva a mých keců vás naplní štěstím jak v království krále Miroslava!”
Když jsme se konečně dostali před vchodovou branku, museli jsme dát majiteli za pravdu. Je to opravdu místo s unikátní atmosférou. Hned před vchodem se začaly dít věci. Nebyli jsme sami, kdo měl žízeň. S námi tam byla dost nesourodá dvojice. Paní, co s kabelkou a kostýmkem jakoby z oka vypadla Monice Babišové a s ní týpek v šusťákách a svítivých sportovních hadrech. Evidentně byli na jednom z prvních rande a pán se chtěl vytáhnout. Když totiž ani po třetím zazvonění nevylezl domácí z baráku, pronesl, že asi spí a půjde ho vzbudit. Nebojácně přelezl branku a vydal se k majiteli do bytu. Po pár minutách se opravdu vrátil s pivovarníkem v zádech. Na něm bylo zřetelné, že ho zřejmě opravdu vytáhl z postele. Nicméně již byli v čilé konverzaci. „To je tvoje holka jo?“ Otázal se majitel. Sporťák se vyprsil a hrdě mu přitakal, načež dostal od Moniky okamžité zpražení. „No, ještě uvidíme…„
Jak tahle lovestory dopadla už nevíme, protože jsme se museli brzy starat sami o sebe. Pivovarník totiž zmerčil naše telefony rozložené na stole a nekompromisně nám sdělil, že mobily nesnáší a jestli je ihned neschováme, rozseká nám je sekerou. Radši jsme neodporovali a objednali si pivo. „Ááá, tady to máme, třikrát patnáctka a tady pro fajnšmekra jednu dvanáctku. Mrk, mrk. ;)“ Pivo bylo výtečné, ale času jsme moc neměli. Abychom si výčepního definitivně udobřili, nechali jsme si radši natočit ještě několik piv do petky na cestu.
Legenda o kruté panně Miladě
Vyrazili jsme tedy dále do Lovětínské rokle, kde jsme měli od Velkého vonta slíbenou místní legendu. Před samotným průchodem rokle nám dokonce Ondra dovolil i občerstvovačku se slovy: „Jako může být palouček, ale nenesu za to odpovědnost.“
Když jsme se do zásoby napili a vyrazili roklí, dal se Ondra do vypravování. „Před mnoha a mnoha lety žila na nedalekém hradu Lichnice půvabná, ale zlá panna Milada, která velmi ráda jezdila roklí na svém koni a znala tak všechny místní cestičky. Jednou vyhlásila, že pojme za chotě a tedy tím i panovníka toho, kdo nad ní dokáže zvítězit v závodě roklí. Hlásilo se spoustu nápadníků. S každým vždy jela roklí a zavedla ho na nepřehlednou strmou cestu, kde se zřítil a zabil. Až se jednoho dne o ruku přihlásil i jeden chytrý a skromný místní muž, který rokli dokonale znal. Nesedl panovnici na lep a jel jinou cestou. Milada, která byla z toho rozhozená, najela na špatnou cestu, zřítila se a zabila. Mladý muž vyhrál, stal se panovníkem a spravedlivě vládl.“
Po dovyprávění této krásné legendy, o které nemůžeme po předchozích zkušenostech na Čtyřech palicích s jistotou říci jestli nejde jen o výplod Ondrovy fantazie, jsme došli až na konec Lovětínské rokle, kde se pro symbolické zakončení romantického příběhu z romantické krajiny tyčila fabrika. Jako bych stavaře viděl: „Ježiš, tady je to hezký. Ale něco tomu chybí. Jasně už to mám, postavíme tady fabriku.“
Hrátky na hradě
Ale to už jsme se dostali před samotný cíl tohoto vandru, do obce Podhradí u zříceniny hradu Lichnice, kde jsme se zastavili na oběd, abychom mohli znovu obdivovat svéráz místních hospodských. Po vlastenci z Kamenice a unikátním domácím pivovarníkovi z Počátků nám přišel podnik s názvem Hospoda Posilovna, s velkým podepsaným plakátem odsouzeného vraha Kajínka na dveřích, jako tím pravým útočištěm. Pivo jsme dostali do půllitrů Tří sester (které mám mimochodem moc rád) a objednat jsme si zde mohli např. i lahodné pressolavazza, jen jsme k tomu postrádali odvahu.
S plným žaludkem po dobrém smažáku jsme se vydali nahoru na zříceninu hradu, kde se mimochodem v minulosti konalo i rozsáhlé cvičení československé armády před plánovanou obranou země v roce 1939.
Areál hradu působil opravdu majestátně a nově zbudovaná vyhlídka (kam i Ondra vylezl bez zábran) skýtala skvělé výhledy na celé okolí Železných hor.
Po prohlídce panoramat zbyl čas i na zábavu. Dokonce jsme se vrátili i do dětských let sledování Pevnosti Boyard a na vlastní kůži si vyzkoušeli boje s tyčemi. Ondra se poté pokoušel ocucat můj palec a Řehys se rozhodl přizabít se na chůdách. Všechno jsem ale zvládli bez úhony na fyzickém i duševním zdraví.
Cesta domů
Když jsme se dostatečně vyřádili, seběhli jsme dolů do Třemošnice, naší cílové destinace, kde na nás už akorát čekal přistavěný vlak.
Nevím, jak a čím to Ondra nahoře vyjednal, ale dohoda o počasí byla už od počátku vandru opravdu dokonalá. Pršelo pouze ve chvíli, kdy jsme zalezli do hospody v Trhové Kamenici a opět začalo pršet asi minutu po našem nasednutí do vlaku. Déšť nás pak pronásledoval po celou cestu domů, ale České dráhy byly vždy o kousek rychlejší. Dešti ujely a na místě všech přestupů začalo pršet až ihned po našem odjezdu. Snad jakoby bůh plakal, že odjíždíme.
V Čáslavi jsme nasedli do tradičního zpátečního party vlaku, který byl přeplněný k prasknutí. Dvouhodinovou cestu jsme tak obsolvovali na nohách v uličce. Mrzet nás to nemuselo. Velmi brzy jsme se seznámili s asi 15 letou slávistickou rowdie, která nás zřejmě podle triček poznala a ve snaze vlísat se do naší přízně nám přes celou uličku vyprávěla příběhy, kde se to hemžilo slovy, které by ani toto médium neuneslo.
Bohužel to na nás moc nezapůsobilo a abychom tento zážitek dostali z hlavy, museli jsme ho spláchnout ještě závěrečným Matuškou v Dejvickém Automatu. Jak jsme dopili a dosedli do vlaku na Kladno, opět se rozpršelo. Byla to taková pěkná tečka za tím naším případem. Opakuji: Byla to taková pěkná tečka za tím naším případem.