Běžecké tempo nabírá na obrátkách a my se postupně dostáváme do finálových závodů epického souboje o titul nejlepšího běžce, vítěze seriálu Giro di vonti 2021. Pokud předchozí čtvrtina svým průběhem připomínala kompozici antického dramatu, třetí čtvrtina tento dojem zcela zbořila. A z mého pohledu přeskočila z fáze Krize rovnou do hotové Katastrofy. Lépe řečeno připomínala spíš cimrmanovskou tzv. Frustrační kompozici, nám již dobře známou z Řehysových podzimních vandrů. Tedy opakované střídání prvku očekávání s prvkem zklamání.
Květnová dvojka
Po zdravotních peripetiích s covidem a post-covid syndromem, kdy jsem nuceně 2 závody po sobě vynechal, jsem se konečně dostal do alespoň trochu provozu (běhu) schopného stavu, abych se mohl zúčastnit květnového sprintu.
Trénink před závodem nebyl moc valný. Od března jsem byl běhat jen dvakrát a tak jsem od závodu neměl velká očekávání. V podstatě jsem byl rád, že vůbec můžu běžet. O dobrou náladu mě bohužel trochu připravilo předání žlutého dresu průběžně vedoucímu závodníkovi, Šátisovi, který využil mé absence a bez kapky slitování, nekompromisně zvítězil v několika závodech po sobě a dostal se tak do celkového vedení soutěže. Potupnou ceremonii dokonce sledoval (byť s nepochopením, ale s o to větším zájmem) i náš první oficiální fanoušek Gira, bezdomovec sedící opodál.
Vyrazili jsme. První metry klus, pohoda. Za silnicí stupňujeme tempo, ale pohoda. Vběhnutí do lesa. Už jedu, co to dá. Držím se za zády Šátisovi s Řehysem. Ondra začíná mírně ztrácet. Běžíme kolem boulí a Šátis s Řehysem zrychují. Snažím se jich držet, co to dá, ale tohle už nedávám. Naštěstí nad Ondrou držím dostatečný náskok, a tak v poklidu dobíhám a můžu sledovat Šátisovo brutální tempo v posledních stovkách metrů, jímž bez problémů setřásá Řehyse a opět vítězí. K další změně pořadí už nedochází.
Dobíhám do cíle a padám vysílením k zemi. 8:30, jen 15 vteřin za vítězem, přičemž druhý kilometr v tempu pod 4 minuty. Ležím ještě dobrých deset minut a nemůžu popadnout dech, ale stálo to za to. Tenhle bodík do tabulky byl vydřený a ukazuje velký příslib do budoucích závodů.
A co víc. Po měsících lockdownu se znovu otevírají hospody a my tak můžeme zavést novou tradici. Po závodě na jedno pěti-pivo.
Červnová trojka
Osud, anebo nevímkdo, mi však letos moc nepřejí. Krátce po běhu jsem chytil angínu a z plánovaného tréninku a nabírání kilometrů tak nebylo nic. Naštěstí se však termín závodu posunul až na samotný konec měsíce, což mi dávalo naději dostat se zpět do formy. Z angíny jsem se vykurýroval celkem rychle a ještě s dobíhajícími antibiotiky zvládl absolvovat i Ondrův jarní vandr s vonty.
Všechno vypadalo růžově. Vyběhal jsem se a opět začal chytat formu. V rámci příprav jsem si střihl i MMA trénink s Denisou. Po tom, co jsem rozdrtil boxovací pytel a zároveň i svoje zápěstí, jsem věděl, že tentokrát mě už nemůže nic zastavit. Jenže přišlo to, co by každý lékař očekával. Nadměrná zátěž a snad i nedoléčená nemoc si vybraly svou daň a já dostal angínu znovu. V podstatě přesně na den závodu. I tento běh jsem tak musel vynechat.
Co vím z vyprávění, závod probíhal celkem jednoznačně. Šátis od prvních metrů běžel sólo a ostatní podali spíše odevzdaný výkon, aniž by měli šanci se mu přiblížit. Možná zajímavější než závod samotný byla pozávodní siesta, která se prý protáhla až do brzkých ranních hodin.
Po tomto běhu už jsou známy i první jistoty celého seriálu. Šátis si definitivně zajistil, že v celkovém pořadí nebude na poslední pozici a zároveň Ondra (doběhnuvší na třetím místě) ztratil teoretickou šanci na celkové prvenství.
Červencová čtyřka
Nastal červenec a s ním se přiblížil nejdelší závod s obávaným stoupáním u kameňáku. Tentokrát jsem byl už poučený a nechtěl riskovat další zdravotní komplikace, a tak jsem trénink na několik týdnů zcela vynechal, aby si tělo konečně odpočinulo. Začal jsem trénovat až teprve pár dní před závodem. A nevypadalo to vůbec špatně. Každým tréninkem jsem se zlepšoval a ujišťoval se, že to tam furt ještě je.
Krátce před startem jsem dokonce cítil takové to správné předzávodní šimrání v břiše. Trému, před velkým výkonem. Na startovní čáru jsem tak nastupoval s těmi nejvyššími ambicemi s cílem ukrojit pár bodů z Šátisova vedení.
Od prvních metrů vybíháme vedle sebe. Asi po kilometru běhu postupně oba zvedáme tempo. Ondru necháváme s odstupem za zády a vzdalujeme se i Řehysovi. Cítím Šátisův zrychlený dech a sám se snažím působit co nejvíc v pohodě, abych ho psychologicky umučil a přesvědčil, že nemá cenu se mnou bojovat. Po druhém kilometru se otáčím za sebe a hlásím, že Řehys už je také daleko za námi. Vím, že teď už se rozhodne jen mezi námi.
Víc jsem se snad ani nemohl mýlit. Trvalo to už jen pár set metrů a došel mi dech. Absence naběhaných kilometrů se projevila na plné čáře a já odpadám. Toho si všímá i Řehys, který zdaleka není tak daleko za námi, jak jsem si myslel, a s přehledem mě předbíhá. Kameňák, kopec, který vždy zvládnu vyběhnout, tentokrát jdu celý pěšky a snažím se kontrolovat, jestli za sebou neuvidím dobíhajícího Ondru. Naštěstí jsem ho neviděl a s vypětím všech sil jsem se nějak doplahočil do cíle. Ani Ondra ale nebyl tak daleko za mnou, a kdyby tušil, v jakém jsem rozpoložení, asi by mu nedělalo problém se přede mě také dostat.
Šátis nakonec doběhl na prvním místě a upevnil svůj náskok v tabulce. Finálové tři závody mají dvojnásobnou bodovou dotaci a o svém celkovém prvenství může rozhodnout již v příštím závodě. Na druhém místě doběhl Řehys, který stáhl můj náskok na rozdíl dvou bodů a stále má teoretickou šanci na vítězství. Musí však bezpodmínečně 3x zvítězit a spoléhat při tom na Šátisovo další zaškobrtnutí. Třetí jsem doběhl já a i přes běžecké výpadky držím celkové druhé místo s nadějí, že mám stále ještě všechno ve svých rukách. Jakýkoliv jiný výsledek než tři vítězství mě však o tuto naději téměř jistě připraví. Na čtvtém místě v závodě i celkově je Ondra, který sice již nemůže zvítězit, ale stále může pomýšlet na druhé nebo třetí místo. Vše se tedy rozhodne v grandiózním finále.
